 |
||||
| Životopis | Ukázky | Nabídka koncertů | Z dokumentace | Vystoupení |
Listopad 2011 Hattersheim
Jidiš ve třechPísně o lidském trápení, zármutku a radosti ve „sklepě poštovního dvora“Hattersheim - V rámci akcí uspořádaných k programu „Stolpersteine 2011“ (pokládání kamenů zmizelých) nás město Hattersheim pozvalo do sklepa poštovního dvora na obzvláště mimořádný koncertní večer. Hana Frejková, Milan Potoček a Slávek Brabec z Prahy představili svůj úchvatný, dojemný a posléze radostí ze života překypující program „Jidiš ve třech“,Zpěvačka a herečka, která se narodila v Londýně, představila hostům neobyčejně intenzivní koncert, hudebně doprovázený stejně dokonalými spoluhráči. „Zpívám písně, které pro mne hodně znamenají a které vypráví o lidském hoři, smutku a radostech“ popsala svůj program mezinárodně známá umělkyně, absolventka Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kterou doprovázel Milan Potoček na klarinet a Slávek Brabec na akordeon. Instrumentace odpovídá tradici židovských písní a její výrazně expresivní styl působí hlubokým dojmem. Klezmeři a šumaři ji používají jak při hře na ulici, tak i v hospodách a na zadních dvorcích. Hana Frejková, zpěvačka a herečka četných mezinárodních divadelních, muzikálových, kabaretních a filmových produkcí, předvedla v Hattersheimu celý rejstřík svých dovedností a okouzlila publikum šarmem a grácií, ať už zpívala o šikovném zloději Awrejmlovi, který doufá, že na jeho hrobě bude nápis: „Zde leží Awrejml, velmi dobrý člověk“ nebo o sirotcích i o finančních starostech jednoho mladého muže. Je jasné, že takovou charizmatickou dámu publikum nepustilo z jeviště bez přídavku. K fotce: Zpěvačka a herečka Hana Frejková, představila hostům neobyčejně intenzivní koncert, hudebně doprovázený stejně dokonalými spoluhráči. 
Červen, Červenec 2011 Koncerty ve Frankfurtu nad Mohanem, Mnichově, Mikulově a v rámci festivalu "Šamajim" v Třebíči.Mnichov
V rámci výstavy „Zmizelí sousedé“ uspořádaly spolky Adalbert –Stifter-Verein, Sudetoněmecká nadace a České centrum v Mnichově malý koncert. V Sudetoněmeckém domě v Mnichově vystoupila pražská herečka a zpěvačka Hana Frejková společně se svou dcerou Mariannou Boreckou . Program „Jidiš ve třech“ hudebně doprovázel Milan Potoček na klarinet a Slávek Brabec na akordeon. Z plně obsazené galerie „Alfred Kubin“ se ozýval hlasitý potlesk. Mezi panely současné výstavy se stěží našlo místo pro dodatečně přistavené židle. Posluchači byli nadšeni, protože malý ansámbl dokázal svými písněmi společně s Hanou Frejkovou všechny uchvátit. Zpěvačka z Prahy je vlastně herečkou. Narodila se jako dcera židovského otce a jeho německé manželky v Londýně, kam museli emigrovat. Studovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Po několika stálých angažmá jako např. v Karlových Varech a v Praze, pracovala později jako nezávislá umělkyně v několika mezinárodních projektech a působila v hudebních, kabaretních, filmových a televizních produkcích. Německé publikum ji zná především z filmového zpracování Michaela Verhoevena „Matka kuráž“ od George Taborise. Vedle toho se však vždy věnovala zpěvu a vystupovala s písněmi v jidiš, tak jako právě v Sudetoněmeckém domě. Zcela tak, jak název programu „Jidiš ve třech“ prozrazuje, vystoupila Frejková s jazzovým hudebníkem Milanem Potočkem a klávesovým virtuosem Slávkem Brabcem. Zuzana Jürgens, ředitelka Českého centra v Mnichově však jako překvapení ohlásila ještě jednoho hosta. A při několika písních se pak trio rozšířilo o Mariannu Boreckou, dceru zpěvačky. Z Borecké, která studuje v Praze biologii, se vybarvila rovněž výtečná zpěvačka, která stejně jako matka, dobře mluví německy. Není to žádný div, Hana Frejková hned úvodem vysvětlila, že němčina je její mateřský jazyk. „Mám na mysli „jazyk mé maminky“, opravila se půvabná zpěvačka. Myslela tím Elisabeth Henke-Warnholz z Hamburku, která se provdala za židovského novináře, později národohospodáře Ludwiga Freunda z Liberce, se kterým měla malou Hanu. Freund, který byl jako Ludvík Frejka od roku 1945 do roku 1952 hospodářským poradcem prezidenta Československé republiky, byl v roce 1952 ve spojitosti se Slánského procesem popraven a rehabilitován teprve v roce 1963, jak popisuje Hana Frejková v autobiografické knize „Divný kořeny“ (2007). Životní vzpomínky Hany Frejkové se rovněž zabývají jejími židovskými a německými kořeny. A také její hudbou uctívá otce: „ Přitom se u nás doma nikdy jidiš nemluvilo“. Šarmantní umělkyně dodává, že má velkou radost z toho, že může nyní vystoupit i v Mnichově. Aby německé publiku lépe porozumělo, shrnula zpěvačka před každou písní stručně její obsah. Texty byly ale i tak velmi srozumitelné, neboť jidiš je západogermánský jazyk s hebrejskými a slovanskými elementy. Jidiš vycházelo v době pozdního středověku ze spisovné němčiny středního Německa a všeobecně se ještě dnes němčině a německým nářečím velmi podobá. Frejková označila tento idiom za „středověkou němčinu“. Díky její školené výslovnosti dokázali posluchači velmi dobře porozumět. Harmonické melodie a chytlavé rytmy oslovily každého, leckdo kýval nohou nebo se v rytmu pohupoval. Hudebníci představili v rychlém sledu výběr písní v jidiš, které vznikly většinou na přelomu 19. a 20. století. Melancholicky – smutné se střídaly s perlivě humornými. V první písni, „Awrejml“ šlo o doznání obratného zloděje Awrejmla, který se coby sirotek cítil ke zlodějině donucen. Poté následoval „Spilt“, klasické zvolání:“ Zahrajte muzikanti písničku bez slz! Zahrajte to, co chci a co cítím“, prosila zpěvačka. Akordeon Slávka Brabce přitom sténal jako housle. V další písni s titulem „Dortn“ prosil mladý muž svou vzdálenou milovanou o milostné dopisy. V „Machatejnste majne“ jde o zlou tchýni, „Wajbelech“ je ironickou žalobou na osud všech nespokojených manželek. Shrnutí písně, který znělo : „Je lepší zůstat starou pannou!“, bylo nadšeným smíchem přijato především ženskou částí publika. Obsah titulu „Schwartse Karschelech“, píseň kolovrátkáře z Varšavy, zpěvačka popsala následujícími slovy: „ Černé třešně se češou, zelené se nechají být, hezká děvčata se milují ošklivá nechají jít…“. Také zde okouzlila něžná melodie a hlas plný proměn. U požárního poplachu „S brennt!” a při “Dire-Gelt”, stížnosti chudého mladíka, který nemohl zaplatit nájem, zpěvačka nasazením celého těla prokázala své herecké dovednosti a obsah písní ozřejmila mimikou a gesty. Za jednu z nejoblíbenějších označila Frejková „“Papirosn“, píseň z ruské občanské války v roce 1919, ve které sirotek z Oděsy prodává na černém trhu cigarety, aby přežil, jak také vysvětlila a předvedla. Téměř pantomimicky vztahovala prosebně ruce k domnělým zákazníkům a vychvalovala imaginární papirosy. Také oba instrumentalisté prokázali při různých sólech své umění: Brabec proměnil akordeon na varhany a jakoby bušil kladivy k alarmu, Potočkův klarinet jednou ševelil, jednou vytruboval. Chasidská píseň „As der Rebbe singt“ se svižným refrénem povzbudila všechny hosty ke zpěvu a téměř i k tanci. Díky zapůjčené hudební technice byl zvuk naprosto perfektní, což by se takovým hudebníkům jistě podařilo i bez elektronických zesilovačů. Nakonec zazněly také něžné ukolébavky: „Schlaf schön, meine Königin“, patřila hladovému děvčátku a slibovala: „Až se ráno probudíš, bude světnice plná chleba“. V poetické ukolébavce „Veigele“ měla se svým temným hlasem sólo dcera Marianna. Po další svěží písni o rabínovi („ když rabín Elimejlech příliš pije, pozve si dva houslisty…“) , která byla prvním přídavkem, zazněla nakonec ještě jedna ukolébavka na dobrou noc. Hosté, kteří byli při příchodu uvítáni Wolfgangem Schwarzem, kulturním referentem pro České země ze spolku „Stifter Verein“, si mohli ještě prohlédnout působivou výstavu, která písním v jidiš vytvářela vhodné optické pozadí. Putovní výstava „Zmizelí sousedé““ vyprávěla životní osudy Židů, kteří byli během druhé světové války deportováni a která vznikla ze stejnojmenného projektu Židovského muzea v Praze. Čeští žáci pátrali po osudech deportovaných židovských spoluobčanů z jejich blízkého sousedství. Klaus Mohr ze Sudetoněmecké nadace uvedl, že výstava se nyní představí ve Stutgartu. Mohr se také ostatně postaral o to, aby všechna jména obcí z výstavy byla na jedné listině uvedena i v němčině. Susanne Habel, 
Frankfurt
Březen, duben 2011 Koncerty ve Weidenu, Františkových Lázních, Wroclawi.Weiden
„Schpil, schpil mir a Lidele mit Harts un mit Gefil“. Hana Frejková nejenže zpívala, ale předváděla každé slovo příslušnou gestikulací celého těla. Renomovaná pražská zpěvačka a herečka měla v neděli koncert písní v jidiš uspořádaný v synagoze za velké účasti návštěvníků. Těmito písněmi se mezinárodně známá interpretka vypořádává se svým židovským dědictvím. Frejková hrála v početných mezinárodních divadelních a filmových produkcích, například ve filmovém zpracování Michaela Verhoevena „Matka kuráž“ od George Taborise. Ve Weidenu ji hudebně doprovázel výtečný klarinetista Milan Potoček a akordeonista Slávek Brabec. Programem nás provázela tato v Londýně narozená herečka a zpěvačka, absolventka brněnské Janáčkovy Akademie, v němčině, která není její mateřskou řečí, ale jazykem její matky. ... Vrcholem koncertu byly „Papirosn“ od Hermanna Jablokoffa (1903-1981), milostná píseň „Dortn is Dortn“a píseň o zloději Avrejmovi, který sní o počestném náhrobku. Zpěvačka posměšně líčí reptající manželky a žehrající tchýně a ani opilý „Rebbe Elimejlech“ nebyl nadneseným, moudrým humorem ušetřen. Velké téma pronásledování a pogromů uchopila interpretka v písni „Unser Schtetl brennt“ s vážnou zdrženlivostí , Nezůstalo jen u srdcervoucích a pronikavých akordů akordeonu, žaloba vedla k požadavku „Nestůj nečinně , uhas oheň!“ Při smířlivé milostné písni se perfektně sladěné trio proměnilo na kvartet. Dcera Frejkové, Marianna Borecká, která se více než o hudbu a jeviště zajímá o biologii, důrazně přispěla svým zastřeným temným hlasem a jiskřící muzikálností. 
Foto: Anastasia Poscharsky Ziegler a Marianna Borecká Františkovy Lázně
Foto: Marianna Borecká Wroclaw
Foto: Marianna Borecká 2011 Komponovaný večer sestavený z veršů Mariny Cvetajevy."...ale především společnou postel! Nechtěl jste říci: propast?"Scénář a režie: Irena Žantovská, hudba:Tomáš Reindl, účinkují: Nela Boudová, Jana Bernášková, Hana Frejková, Slávek Brabec 
2010 Jidiš VE TŘECHs klarinetistou Milanem Potočkem a akordeonistou Slávkem Brabcem. Akordeon a klarinet jsou nástroje klezmerů, šumařů, kteří hráli v hospodě, na dvoře, na ulici. Jsou bytostně spjaté s židovskými písněmi, dodávají jim nezapomenutelné kouzlo a vytvářejí ojedinělou atmosféru.  2009 Makedonská Opera a Balet, 22.6.2009
2009 „Dobře vykolorovaná" povídka
Kateřina Vlčková V cyklu Moderní povídka interpretovala Hana Frejková 20. listopadu na Vltavě v dramaturgii Aleny Zemančíkové a režii Petra Mančala vlastní text Poslední Klémova uklízečka. Známá herečka a zpěvačka (letos v únoru jsme v Osudech mohli poslouchat její vzpomínky Divný kořeny) nás zavádí do mauzolea na pražský Vítkov, kde bylo v padesátých letech uchováváno mu-mifikované tělo našeho „prvního dělnického prezidenta" Klementa Gottwalda. V ich formě vyprávějící titulní postava o něm familiárně mluví jako o Klémovi. Pokud jde o čistotu, je v jejích rukách v té nejlepší péči;... Maruška, říkají o ní soudruzi, ... vycídí i nevycíditelné. A tak šůruje a šůruje, „protože čistota, ta musí bejt.... Mauzoleum se nám postupně otevírá, ... Děj se skládá z malých střípků, které dohromady vytvářejí zprávu o opakovaném balzamování, podávanou laickým svědkem, řadovou ženou své doby, navíc spolehlivou soudružkou. Vstup na rozhlasové jeviště dal ovšem její postavě punc jedinečnosti. Devadesát osm zaměstnanců iracionálně pečovalo o jedinou mrtvolu. ...Kdybychom nevěděli, že pisatelka vychází z historických faktů, budeme se nevěřícně smát. Samozřejmá satiričnost jen lehce cinká do posluchačových uší, aniž by rušila něžný a sametový hlas Hany Frejkové. ... Po pár prvních větách už před námi stojí v jasných obrysech drobná, vrásčitá žena kolem padesátky, velmi poctěná jedinečnou, životně důležitou úlohou. Osoba, které symbol komunistického režimu velmi chybí, která k jeho ostatkům vzhlíží jako k svátosti. Už jenom to jeho čelo - symbol velké moudrosti, která plodila úžasné myšlenky. Jaká rána, že zemřel! Rozhlasová nahrávka je zářným příkladem brilantní práce s hlasem. Autorka bez problémů přechází ostrými střihy z vypravěčky do postavy uklízečky a zpět. Když zjistí, že prezidentovo tělo postrádá ruku, nohu a trup, je z toho tak nešťastná, že posluchač slanost jejích zaslzených očí přímo cítí. Jako podkres jsou použity odpovídající skladby - sborová Internacionála/ minulým režimem „provařený" Pochod padlých revolucionářů, parádemarš Hradní stráže -, které dokreslují dobový kontext. Poslední Klémova uklízečka umožnila posluchačům nejenom pokochat se krásou mluveného slova, vybroušeným textem a skvostným provedením, ale také připomněla, jak agresivní ideologie dokáže indoktrinovat mozek obyčejného člověka. 2007kniha Divný kořeny – recenzeMladá Fronta Dnesrubrika Kavárna 1. 12. 2007 Konečně trochu vím, kým jsem
Herečka HANA FREJKOVÁ sepsala ojedinělý příběh hledání sebe sama a dobývání pravdy o své těžce poznamenané rodině. Otce jí popravili v roce 1952 – po procesu s takzvaným protistátním spikleneckým centrem. O politických procesech padesátých let existuje nejedná publikace včetně memoárových svazků sepsaných obviněnými, kteří přežili (např. Artur London), nebo vdovami po popravených „zrádcích“ (Josefa Slánská, Heda Margoliová). Kniha herečky Hany Frejkové Divný kořeny je jiná hned v trojím ohledu. Jde o vzpomínky ženy další generace, která průběh procesů vnímala coby dítě sotva školou povinné. Pátrání po tom, co se tenkrát dělo okolo jejího otce Ludvíka Frejky, před zatčením zastával funkci přednosty národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky, pojala systematicky – stala se jakousi amatérskou badatelkou v archivech, jež byly po listopadu 1989 zpřístupněny. A v neposlední řade Frejková kolážovité vyprávění staví jako příběh svého osobního růstu, své – řečeno jazykem jungovské psychologie – individuace, svých „divných kořenů„ Zavrhli jsme se, sakra„Padesáté výročí procesu s protistátním spikleneckým centrem zamíchalo mými vzpomínkami na dětství... na tu hrůzu, která se tehdy udála před mýma sedmiletýma očima... na rodiče, kteří to všechno nepochybně mysleli upřímně, kteří mě milovali a přáli si pro mne jen to nejlepší. Paradoxně já jsem se celý život trápila vinou. Vinou za to, že jsem uvěřila, že můj tatínek – dětsky řečeno – je zrádce a že ho ve vězení v Anglii přemluvili, aby se stal špionem',“ začíná Frejková svoji knihu a zhruba o osmdesát stránek dál dodává: „Onoho osudného večera mi bylo řečeno, že můj otec je zrádce. A tak jsme se navzájem zavrhli. Zavrhli jsme to nejpodstatnější v životě lidském, základní hodnoty, které určují smysl života, zavrhli jsme etiku, prařád. Ještě teď brečím jako kráva, nejradši bych to ryla do papíru, až bych ho protrhla, jak mě to bolí! Hodilo nás to do mlýnského kola a rozemlelo.„ Pro připomenutí: v listopadu 1952 proběhl proces s komunistickými „spiklenci„ jedenáct z nich dostalo trest smrti (včetně generálního tajemníka KSČ Slánského) a tři doživotí; až na dva byli ti muži židovského původu včetně Ludvíka Frejky (nar. 1904). Ten se původně jmenoval Ludwig Freund, jeho rodina sídlila v Liberci. Před nacisty emigroval do Anglie. V lednu 1945 se v Londýně jemu a jeho ženě, prvorepublikové herečce, původním jménem Elisabeth Henke-Warnholtz (1907-1990) a pocházející z Hamburku, narodila Hana. Po válce se rodina těchto přesvědčených komunistů vrátila do Prahy. Z ní byly matka a dcera po otcově popravě vyhnány do Sudet. Matka pracovala v textilce, dcera chodila do školy. V roce 1963, po rehabilitaci otce, se do Prahy směly vrátit. „Vyhnanství způsobilo, že přestože jsem se narodila v Londýně, stala se ze mě holka z vesnice, která se bála vlízt do páternosteru. Potýkala jsem se s novou situací a můj prapůvodní pocit viny mi to ztěžoval čím dál víc. A tak místo abych si užívala ,navrácení' do Prahy, potýkala jsem se se svou duší, snažila jsem se dobrat podstaty svého já, můj mladý život vlál ode zdi ke zdi, přes pití, deprese, LSD... protesty všeho druhu.„ Nicméně herectví na JAMU Hana absolvovala (1967), prošla divadly v Karlových Varech, v Kladně i v Praze, deset let – za normalizace jak jinak, než na zapřenou – docházela na psychoanalýzu, vdala se, vystoupila ze stálého angažmá, porodila dvě dcery. Pozvolna začala žít za sebe i pro sebe, bez rozleptávajících výčitek, s vědomím vlastní ceny a cesty. Kniha Divný kořeny je toho svědectvím i stvrzením. Antonín musel věřitDivný kořeny se pohybují na rozhraní mezi memoáry, konfesí a autoterapeuticky motivovaným doznáním. Pisatelka si je vědoma, že jen když na sebe všechno „vybalí„ tak to má cenu. Nespisovná koncovka v titulu publikace poukazuje ani ne tak na to, že Frejková se nezdráhá použít – nikoliv často, ale právě proto funkčně! – jazykové exprese, nýbrž zejména na to, že bilingvní či spíše rovnou několikajazykový svět jejích rodičů se srazil s vírou v komunismus a s terorem dějin a výsledkem z toho pro Hanu bylo, že se naučila pouze česky, a to ještě „divně„ s ne vždy správným používáním kupříkladu idiomů. Na originální nervnosti knihy se značnou měrou podílejí citace z archivních materiálů: ze sledovaček StB, z výpovědí vyšetřovatelů, kteří se několik let po monstrprocesu se Slánským a spol. museli před komisemi zpovídat (ne však trestně zodpovídat!), z rozličné korespondence včetně dopisů matky státním představitelům i z odpovědí jí. „... je mnoho věcí, kterým by člověk nejradši nevěřil, kdyby jim věřit nemusil,“ napsal 14. června 1952 Antonín Zápotocký Hanině matce. Ke knize Frejkové mám slova značného uznání s následujícími výjimkami. Nechápu, proč nakladatelství tu knihu lépe neprodá na její záložce – stačilo by o obsahu podat základní, dobře formulovanou informaci. U některých reprodukcí dokumentů a fotografií evidentně chybějí popisky. A text historika Pavla Žáčka je daleko více lektorským posudkem než doslovem. Že však Divný kořeny jsou knihou více než netuctovou, o tom nemůže být pochyb.(jch) Divný kořeny Magazín klubu Vltavazima 2007 Osudy – rozhlasové memoáry 
Hana Frejková se narodila jako Hannah Elisabeth Freund v roce 1945 v Londýně. Ve své knize Divný kořeny píše, že žádné z těch jmen nikdy nepoužila. Rodiči Hany Frejkové byli herečka Elisabeth Warnholtzová, narozená v Hamburku, Němka, která od roku 1945 po zbytek života žila v Čechách, a Ludvík Frejka, původním jménem Ludwig Freund, narozený v Liberci, původním povoláním novinář, popravený 3.12.1952 v politickém procesu. Byl národohospodářem, politickým činitelem a publicistou... ...Hlavní líčení inscenovaného procesu probíhalo ve dnech 20.-27. listopadu 1952. Ludvík Frejka v něm byl obviněn z velezrady a špionáže, jedno z obvinění bylo i to, že chtěl prý vytvořit tzv. „evropskou federaci„ Byl odsouzen k trestu smrti a vzápětí popraven. Hana Frejková ve své knize píše: „Výsledek byl, že byl oběšen, máma se celý život trápila a já jsem se zmítala ve vinách. Doplatili jsme na to hlavně my, kteří jsme se měli tak rádi, naše malá rodina, která se osudově ocitla v objetí drtících kamenů.„ Hana Frejková píše o tom, jak v sedmi letech ztratila veškeré kořeny a rodinnou kontinuitu. S matkou byly vystěhovány z pražského bytu, žily v podmínkách vyhnanců. Matka přestala používat němčinu, dcera se jí ani nenaučila...Kniha Divný kořeny obsahuje množství citací z rodinných dokumentů i ze soudního spisu a z materiálů, které zpřístupnil archiv Státní bezpečnosti. Její hlavní tematickou linií je však osobní linie samotné autorky, jejího hledání sebe samé, vypořádání ... Ludvík Frejka reprezentoval mezi odsouzenými k smrti trojí provinění: byl žid, polemizoval se sovětskou ekonomickou cestou a navíc byl Němec. Na jeho příkladu bylo jasně dáno varování, jací lidé v komunistické politice zemí sovětského bloku prostě nebudou. Hanu Frejkovou dnes můžeme slyšet na koncertech jako zpěvačku šansonů v jiddiš a vidět na jevišti Divadla v Dlouhé. Ve své knize, z níž bude číst v cyklu Osudy, píše: „Tatínek odešel, když jsem měla sukýnky krátké, a vrátil se tím vyprávěním až teď, když už mám sukně dlouhé... Alena Zemančíková Roš chodešVěstník 12/2007 Frejkové cesta časemNarodila se v Anglii, rodiče uprchlí před nacisty, kteří pak jejímu otci vyvraždili zbytek rodiny. Otec byl ekonom, po válce mohl žít kdekoli, ale zvolil si zemi, v níž ho o pár let později jeho kolegové a přátelé v noci přepadnou, uvězní, obviní ze spiknutí a nakonec popraví. Jeho popel rozsypou pod kola aut na okresní silnici. Jí je v té době sedm let. Známí se jí vyhýbají, jednou v noci ji a její matku esiébáci naloží na náklaďák a odvezou do vyhnanství. Po čase vyjde najevo, že otec nebyl spiklencc, ale sám se stal obětí spiknutí svých přátel. Ti pod tlakem času postupně přiznávají, že se stala chyba, ale vinu necítí. Cítí ji však jedna z obětí. „Zavrhli jsme to nejpodstatnější v životě lidském, základní hodnoty, které určují smysl života, zavrhli jsme etiku, prařád,“ vzpomíná Hana Frejková po letech ve své knize Divný kořeny, kterou právě vydalo pražské nakladatelství Torst. „Ještě teď brečím jako kráva, nejraději bych to ryla do papíru, až bych ho protrhla, jak mě to bolí! Hodilo nás to do mlýnského kola a rozemlelo... Celý život jsem se trápila tím, že jsem uvěřila, že můj tatínek je zrádce.„ Tragická zápletka, spiknuli, justiční vražda, osudové zvraty a rozhodnutí, nevinné dítě uprostřed katastrofy, dokonce i chór (který tu reprezentují zástupy donašečů a fízlů) -ten příběh má opravdu něco z antického dramatu, jak to autorka trochu ironicky naznačuje. Jen jako by dramaturgem byl Kafka či Ionesco... Hana Frejková čekala půl století, než se odvážila vydat zpátky v čase až k té sedmileté holčičce, a ještě trochu dál. ... vypráví, co si pamatuje, ale její vzpomínky jsou pro ni jen jednou z cest, po nichž se vydává při své pátrací misi. Na jiné cestě vyhledává po světě příbuzně a známé, na další pátrá v archivech, na jiné skládá kostrbatě úlomky svých nálezů a snaží se je hodnotit. Je to právě kompozičně vděčný motiv cesty a takřka detektivního pátrání, co drží text pohromadě, je jeho hybnou silou, udržuje autorku a občas i čtenáře v napětí. Autorka určuje směr a povahu pátrání, sama se ho účastní a zároveň ho hodnotí, je tedy objektem i subjektem dění. Jinak to být nemůže, když víme, čeho se její hledání týká. Frejková na své cestě časem zjišťuje s údivem, že neví nic o zázemí života svých rodičů, není si jista svým jménem, mateřským jazykem, národností, místem v zemi, kde žije... To celé zní jako zadání pro hloupý televizní seriál, ale pro autorku je to zadání jejího života. Věříme jí, že potřebuje víc než kdo jiný najít „sama sebe„ trochu pevné půdy pod nohama. „Vztahy v naší rodině byly absolutně nenormální, náš život byl prosáklý vinou, a ta pod povrchem neustále existovala a držela nás v totalitních kleštích,“ říká. „Já se k té vině chci přiznat, chci obvinit své rodiče a zároveň je chci ospravedlnit vyprávěním o nich. o jejich životě, o mém živote, o tom, jak se stát jedincem, který má právo žít ve společnosti a na místo na slunci!„ Frejková měla v ruce téma na román, ale něco takového evidentně nebylo její ctižádostí; chtěla podat svědectví a to se jí povedlo mimořádně dobře a důvěryhodně. Jde totiž na věc opačně, než bývá u nás zvykem. Svou cestu proti toku času nepodnikala pro publikum, ale aby si „sama sobě odpověděla na otázku, jak se to všechno mohlo stát„ Nehledá jako mnozí jiní ospravedlnění v okolnostech doby, nezajímá jí vina ostatních: hledá a snaží se posoudit míru viny svojí a svých nejbližších. Pokud dochází k nějakým závěrům, nechává na čtenáři, jestli je přijme. Její kniha tak naznačuje jeden ze způsobů, jak by mohlo vypadat to věčně omílané vypořádání se s minulostí. Fakt, že to lze udělal věrohodně ještě po padesáti letech, působí povzbudivě. Tomáš Pěkný 2008 Divadelní novinyroč. 17/1, 8. ledna 2008 Pozdravuje tě nějakej pán... taky mu pověsili tatínkaBýt potomkem k smrti odsouzeného komunisty v politickém procesu padesátých let – navíc v procesu hlavním, s takzvaným protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského – je celoživotní stigma, s kterým se nelze vyrovnat. Jednání a postoje rodičů jsou z dnešního pohledu nepochopitelné, osudy neproniknutelné a konce zoufalé. Ať byli odsouzeni k smrti, či později -vesměs podivně a polovičatě – rehabilitováni. Jejich zmrzačené životy a životy jejich manželek jsou plné bolesti a nesmytelných krvavých skvrn. Stigmata postižených celý život v sobě nesou i jejich děti. Traumata to jsou jistým způsobem dokonce hlubší, neboť k nim přišly bez jakýchkoli vlastních přičinění a dodnes nechápou, co se vlastně stalo, kdo ve skutečnosti jejich rodiče byli a proč jeden z nich skončil na popravišti. Letos to budou čtyři roky od padesátého výročí procesu se Slánským a já jsem se tím vším prokousala. Konečně jsem našla odvahu se do toho ponořit, zjistit, jak to bylo. Možná proto, že mi nic jiného nezbylo, možná jsem to nechtěla nechat neukončené. Celý ten příběh, ty smutky, zápasy, zastavení, kolísání, beznaděje. Herečka Hana Frejková se narodila 17. ledna 1945 v Londýně. Její matka Alžběta (1907) pocházela z významné hamburské obchodnické a podnikatelské rodiny Rupertiů. Koncem dvacátých let vystudovala v Berlíně soukromou hereckou školu u Elke Grüningové, získala Cenu Maxe Reinhardta udělovanou nejlepším absolventům divadelních škol v Německu a odjela hrát do Nového německého divadla do Prahy, kde působila až do začátku druhé světové války. Pod dívčím jménem Elisabeth Warnholtz vystupovala v hrách Wedekinda, Goetha, Moliera, Katajeva, Dantona, Strindberga, Hauptmanna. V polovině třicátých let získala československé občanství a vstoupila do KSČ. Z republiky prchla před Hitlerem posledním možným spojem – vlakem vypraveným z Wilso-nova nádraží 15. 3. 1939. Kufry jí nesl její švagr, důstojník wehrmachtu, který ten den ráno vstoupil s armádou do Prahy a přišel svou příbuznou navštívit. Za dvě hodiny po něm přišlo pro ni gestapo. Švagr – „milý hoch“ – pak zemřel při prvním útoku na SSSR v roce 1941. Ona se v emigraci ihned zapojila do protifašistického odboje. Otec Hany Frejkové Ludvík, původně Ludwig Freund, se narodil v roce 1904. Byl žid, pocházel z lékařské rodiny německých Čechů žijících v Liberci (většina z příbuzenstva skončila za války v koncentrácích), studoval v Berlíně a na London School of Economics. Už v mládí se stal komunistou... Válku strávil v Londýně, kde spolupracoval s Benešovou vládou. Po válce vstoupil do vysokých funkcí ÚV KSČ jako národohospodář, v letech 1948-52 byl přednostou národohospodářského oddělení Kanceláře presidenta republiky, tedy Klementa Gottwalda. 31. ledna 1952 byl zatčen, v listopadu v hlavním procesu se Slánským – spolu s deseti ostatními – odsouzen k smrti a 3. prosince popraven. Odsouzený byl předveden v 5.01 hod., s výkonem trestu bylo započato v 5.03 hod., mistr popravčí hlásil, že výkon byl proveden v 5.05 hod., lékař hlásil, že smrt nastala v 5.10 hod., odsouzený před výkonem trestu nic neprohlásil, cituje Frejková z dokumentu, který získala během polistopadového mapování historie a kořenů své rodiny. Toto své hledání, objevování, svou bolestnou pozdní cestu za otcem a matkou, v podstatě ale za sebou samou, za svou minulostí, již tragické události uzavřely až kamsi do jejího podvědomí, popisuje v právě vydané knize Divný kořeny (Torst 2007). Je to burcující a zároveň rmutné čtení. Děsivé byly osudy, o kterých píše. Děsivě vyvrácené byly ale také osudy jí samé... ...I tak vystudovala gymnázium a nastoupila do mosteckého divadla jako elévka-osvětlovačka. Hana vystudovala po roce 1963 JAMU ... Profesionální herečkou – dnes na volné noze – je dodnes. Její život vlál ode zdi ke zdi, přes pití, deprese, LSD... protesty. Ve své knize se s maximální otevřeností vyznává ze svých traumat. Před čtenářem formou detektivního pátrání postupně odkrývá historii své rodiny, komentuje ji a často se k ní i kriticky či s velkými otazníky vyjadřuje. V českém prostředí jde o ojedinělou knihu, víceméně novelu s dokumentárními prvky, zachycující tragédie doby padesátých let, jejich geneze i důsledky, z pohledu dítěte a později nevinné oběti. Čtení je to fascinující. Takové příběhy je třeba znát. Jen skrze ně se lze aspoň zčásti dobrat k neprostupné, nepochopitelné historii druhé poloviny dvacátého století této země a nás – jejích dětí. Pohybovala jsem se na okraji společností, kde jsem směla jen přežít. Pocit viny mě stále držel v kleštích. /.../ Já se k té vině chci přiznat, chci obvinit své rodiče a zároveň je chci ospravedlnit svým vyprávěním o nich. Vladimír Hulec Právo7. 2. 2008 Kořeny Hany FrejkovéHerci se celou svou duší snaží být výjimeční, jiní. A já jsem se celý život pokoušela být normální. Měla jsem těch výjimečností plný zuby, poznamenává v biografické zprávě nazvané Divný kořeny (vydal Torst). Cesta do hlubin osudů Motiv byl zprvu zcela osobní: Chtěla jsem se dobrat toho, jací byli mí rodiče a proč to udělali, tedy proč mi to udělali? Potíž byla v tom, že svého otce vlastně nestačila poznat a cesta za pochopením matky byla svízelná a bolestná. Co nestihli nacisté, stihli komunisté Tátu, jak známo, řidiči rozprášili spolu s ostatními popravenými. Jejich popel naházeli na vozovku, protože jim to klouzalo, čteme na straně 78. Sedmiletou Hanu a její matku čekalo vystěhování do pohraničí. Až v roce 1963, kdy byl Ludvík Frejka rehabilitován, se mohli vrátit zase do Prahy. Čas šel dál, byl tu invazní rok 1968, normalizační léta a pak sametový rok 1989. Ty to teď budeš mít těžký, holko, když jsi dcera komunistů! byla jedna z posledních vět její matky v nemocnici v roce 1990. Tak to chodí Pavel Šrut, Právo Divadelní noviny4. 3. 2008 Knížku herečky Hany Frejkové (1945) Divný kořeny (Torst, Praha 2007) už DN pochvalně recenzovaly. Vltava od 18. 2. přinesla její autorskou interpretaci ... V tradiční rubrice Osudy (všední dny v 11:30) bylo četbě vyhrazeno nadstandardních 10 pokračování, ale výběr, citlivě pořízený Alenou Zemančíkovou a Mílou Ruzhovou, ukázal, že to stálo zato, především zásluhou neokázalého výkonu protagonistky, s jejíž rodinou se život opravdu nemazlil. ... Rodiče ji začali vychovávat na Češku, ačkoli mezi sebou musili mluvit německy. Otec si počeštil jméno z Ludwiga Freunda na Ludvíka Frejku a zapojil se do budování socialismu v ČSR. A maminka se začala, spolu s dcerou, učit česky. Už v roce 1952 byl L. Frejka popraven v rámci „Procesu s protistátním spikleneckým centrem...“. Následovalo dlouhodobé martýrium zbytku rodiny. Zároveň ale posluchač slyší, že jeden záměr neblahým rodičům rozhodně vyšel. Vychovali z dcery „Češku jako poleno“, která dokonce tento svůj přerod celoživotně potvrzuje jako vynikající herečka. A teď dokonce i jako autorka strhující české knížky. Petr Pavlovský TVAR 09/08Hledání minulého časuHana Frejková: Divný kořeny Torst, Praha 2007 ...Divný kořeny nejsou „non fiction“, životopis autorčiných rodičů a obraz jejich veřejného působení, jaký by mohl napsat dejme tomu Pavel Kosatík, a není to ani autobiografie Hany Frejkové. Je to literatura se vším všudy, nikoli suchá zpráva. Do sdělovaných faktografických údajů autorka neustále vstupuje konkrétními vzpomínkami z dětství, kdy žila s matkou v Janově, ze studentských let i z prvních dob hereckého působení, vypravuje o cestách do Hamburku a Londýna, řeší problém, kam uložit urnu s maminčiným popelem, a povídá si se svým počítačem. Ctenář se občas zasměje (třeba když Frejková své poznání, že v každé době naráží na obtíže, komentuje švejkovským „Jak je jednou člověk nepohodlnej, tak je nepohodlnej pořád“), ale častěji mu při četbě stoupá do očí vláha. To, že kniha působí bezprostředně a upřímně, je samozřejmě dáno autorčiným jazykem. Je to spisovná čeština s občasným vědomým sklouznutím do tvarosloví a slovníku češtiny obecné, jak to naznačuje i titul knihy. Zkrácený text své knížky uvedla sama Hana Frejková v rozhlasovém cyklu stanice Vltava Osudy, ale i při četbě jako bychom slyšeli její živé vyprávění. Několikrát se v knize vracejí pochybnosti o tom, k jaké národnosti má autorka sebe samu zařadit, když oba rodiče byli původně Němci, a otec navíc žid a „Deutschböhme“. Tyto úvahy jsou leitmotivem knížky. Přestože ráda užívá lidových rčení (voči jako tenisáky, koukala jsem jak čerstvě vyvoraná mys) a umí parafrázovat citáty z Járy da Cimrmana, tvrdí Frejková, byť spíš žertem, že jí ještě v dospělosti nebyly zcela jasné některé naše idiomy prý proto, že její matka, která do důvěrných hloubek češtiny nikdy nepronikla, na ni v raném dětství většinou mlčela. Pátrání po své národní příslušnosti shrnuje do věty „...já jsem prostě já, mix, který jsem nějak splácala dohromady. Ale nakonec splácala!“ Její Divný kořeny dokazují, že vedle talentu hereckého a pěveckého má i vlohy literární, umí dobře psát, a to česky. Myslím proto, že nebude nic namítat, vztáhneme-li i na ni to, co o sobě v závěru jedné básně z třicátých let napsal Otokar Fischer: „... dostal jsem klíče k nejednomu z bytů, //jejichž počet je velký velice. / Ale vlast mám jednu, vlast Kytice.“ Jiří Rambousek Babylon XVII/6Tatínek byl zrádce...Úvahy a vzpomínky Hany Frejkové se prostupují s autentickými dokumenty, které autorka získala z policejních archivů. Zpotvořená řeč dokumentů a protokolů Státní bezpečnosti, vězeňská korespondence rodičů, běžné úřední zprávy: to všechno hraje v záměru autorky významnou roli. Jazyk jako prostředek komunikace se dostává kamsi za možnosti rozumového vnímání. Hana Frejková si je tohoto faktu vědoma a sama se zřejmě naučila spoustu věcí vnímat spíš intuitivně. I její kniha je taková spíš „intuitivní“, jemně nahozená, jakoby nedořečená. Nikoliv ze strachu z pravdy, nikoliv z nedůslednosti, ale spíš kvůli nemožnosti některé věci opravdu pochopit. S Stanislav Škoda 2006 Maškaráda aneb Fantom operyDivadlo v Dlouhé, Terry Pratchett: Maškaráda aneb Fantom opery, režie Hana Burešová 
2005 Podvíní
foto - Martin Patočka
2005 3+1 s Donutilem
2004 SnowborďáciZ kritik, 2004 
2004 Devět branV roce 2004 zpívala na festivalu Devět bran ve skupině “Duo in Three„ Ke spolupráci přizvala houslistu Alexandra Schonerta. 
2004 Mine-Haha
2003Písně v jidiš, provázeny židovským humoremDuo Hana Frejková a Michal Hromek Vzájmu těch, kteří jsou dosud nepopsaným listem papíru, spěchám, abych hned na začátku zdůraznil: jidiš a hebrejština jsou dva naprosto rozdílné jazyky. Znalost je dnoho z nich neposkytne nikomu ani základní znalost druhého. Ovšem, jidiš používá písmena hebrejské abecedy, používá i značnou míru hebrejských slov a píše se – podobně jako hebrejština – zprava doleva. Ale v zásadě se jidiš a hebrejština od sebe liší právě tak, jako angličtina a francouzština; tyto dva jazyky mají rovněž společnou abecedu, mají velmi četná společná slova a oba se píší zleva doprava. “Jidiš“ také není synonymem k “židovský„ “Jidiš“ je název jazyka. “Židovský“ jazyk neexistuje. Židé nemluví “židovsky“ právě tak, jako Kanaďané nemluví kanadsky nebo baptisté baptisticky. Ale nezalhávejme si: v evropských zemích se používá “židovský“ jako synonymum pro “jidiš„ Koneckonců, “jidiš“ pochází z německého “jüdisch„ což znamená “židovský„ a i v samém jazyce jidiš znamená toto slovo “židovský„ Nezbývá, než některé skutečnosti prostě přijmout. (Z knihy Leo Rostena: Jidiš pro radost v překladu Oty Ornesta) Kouzlo jazyka jidiš ožívá v tradičních písních, které vznikaly většinou na přelomu 20. století. Vyprávějí o lidských radostech a strastech s ironií, vtipem, ale i nostalgií. Hana Frejková provází koncert židovskými rčeními, vtipy a také pomocí knihy Jidiš pro radost, jejíž slovník umožňuje vysvětlit některé výrazy tohoto ojedinělého jazyka. Autoři písní jsou v mnoha případech zapomenuti a jejich osudy se ztrácejí v osudu dějin. Například Herrman Jablokoff, autor písni Papirosn, která vznikla v Oděse, během občanské války, odjel později do Turecka, kde jeho stopa končí. Dortn, dortn je sice píseň milostná, ale stala se prý za 2. světové války hymnou sovětských partyzánů, mezi nimiž bylo hodně židů. Co píseň, to pořběh, který oslovuje většinu z nás. 2003 Z rozhovoru s Irenou Douskovou pro časopis Maskil
Zpíváte s kapelou Prager Tandlmarkt, před dvěma lety jste vydali
stejnojmenné úspěšné album. Jak dlouho vaše spolupráce trvá? 2002 Ať žije život
Kabaretní představení Z kritiky, listopad 2002 Z kritiky, 2003 2000-2002 Jeptišky II
Z kritiky, 14.2.2000 Z kritiky, 18.2.2000 2000 Písně v jidiš – Prager TandlmarktV letech 2000 – 2003 zpívá s hudební skupinou Prager Tandlmarkt. V roce 2000 s ní natočila stejnojmenné CD Prager Tandlmarkt Skupina vznikla z hudebníků, kteří mají blízko k židovské kultuře a zabývají se touto tématikou již mnoho let. Zaznamenala mnoho změn co do obsazení i co do počtu hráčů. Obsazení vychází z tradičního kletzmerského pojetí (housle, klarinet, konstrabas, akordeon) doplněného o potřeby moderní instrumentace. Od r. 2002 koncertuje pod vedením Zdeňka Zelby (housle) v obsazení klarinet, akordeon, kytara, kontrabas. Texty zpívá v jidiš Hana Frejková. 
Repertoárem v aranžmá Z. Zelby jsou židovské, často tradiční písně,
které většinou vznikaly na přelomu století a jejichž někteří autoři
jsou zapomenuti. Mají své ojedinělé osudy a jejich obsah vypráví o strastech
i radostech židovského národa. Například Herrman Jablokoff, autor písně
"Papirosn", která vznikla v Oděse, během občanské války odjel
později do Turecka a tam jeho stopa končí. "Dortn, dortn"
je sice píseň milostná, ale stala se prý za 2. světové války hymnou
sovětských partyzánů, mezi nimiž bylo hodně židů. Z kritiky, Hudební rozhledy: 1999-2003 V očích hledej dušiV letech 1999-2003 monodrama V očích hledej duši izraelské autorky Navy Semel v režii O. Struskové. Jde o příběh matky, která připravuje svého syna, postiženého Downovým syndomem, na první školní den, a rekapituluje svůj život s ním.
Z kritiky: 
1998 Přehmat
1998-2002 Jeptišky I
Muzikál Dana Goggina
Z kritiky, 15. 6. 1998 Z kritiky, 18. 6. 1998 MF Dnes, 25. 6. 1998 Z kritiky, 29. 6. 1998 1996-1998 Just another blasted love songInscenace Just another blasted love song od Marka Cornera, uváděná v česko-anglické verzi, podobně jako předchozí hra Enola (1995), která byla nastudována k 50 výročí konce války.
Z kritik: Podobné otázky musí napadnout každého, kdo zhlédne bilingvální divadelní skupinu, která si říká EXPOSURE a představila se novou inscenací v sklepním prostoru Studia Labyrint. Hru JUST ANOTHER BLASTED LOVE SONG (Jenom další ztracená milostná píseň) napsal v Praze již čtvrtý rok žijící Mark Corner, režíroval ji Michael Halstead. Je to po dlouhém čase původní hra vzniklá z domácího prostředí, určená konkrétnímu a do problematiky zasvěcenému publiku. Děj je love-story mezi knihomilným Angličanem a poněkud protřelou Češkou, zdokonalující se v anglické konverzaci. Když se oba sblíží, zjistí, Že mají k sobě dál než předtím, že porozumění jazykové nemusí vůbec znamenat porozumění lidské. A to už je přece téma! Ústřední pár milenců doplňuje postava starší bytné, o níž se všichni domnívají, že nerozumí anglicky (divadelně šikovný trik), ale která nakonec odhalí tušenou tajemnou minulost a hrdinovi nabídne překvapivou životní alternativu. Sympatická ležérnost, s níž je utkán či jen jakoby nahozen dialog, se promítá i do hereckého projevu Christophera Cowleyeho a Markéty Atanasové v hlavních rolích. Bohatou profesionální zkušenost nezapře Hana Frejková v dramaticky propracované postavě bytné. Diváci přijímají hru vstřícně, nepředpojatě.
Dobrá znalost angličtiny (dialog je z osmdesáti procent anglický) je žádoucí, k pochopení smyslu hry však není nutná.
1996 Jídelna
V roce 1996 jedna z hlavních rolích v divadelní hře Jídelna A. R. Gurneyho v režii Mary Angiolillové.
Dobrý večerník napsal: 1988 Ó, velký Buddho, pomoz jim!
Z kritiky, Scéna, 1988: 
|
||||
|
|
design © Tomáš Řezáč | |||
