Jidiš VE TŘECH

Nové pojetí koncertu jidiš písní je projekt herečky, zpěvačky a autorky reflexivní knihy "Divný kořeny" (Torst 2007) Hany Frejkové, ve kterém vás se svými spoluhráči - Milanem Potočkem (klarinet) a Slávkem Brabcem (akordeon), provede večerem jidiš písní. Toto pojetí je dynamičtější a autentičtější, neboť accordeon a klarinet jsou nástroje bytostně spjaté s židovskými písněmi. Jsou to nástroje klezmerů, šumařů, kteří hráli v hospodě, na dvoře, na ulici. Dodávají těmto písním nezapomenutelné kouzlo hudby pro bohaté i pro chudé a vytvářejí nezaměnitelnou atmosféru.

Ve večeru Jidiš písní ožívá kouzlo jazyka jidiš v tradičních písních. Výběr písní reflektuje minulost, ale i přítomnost každodenního života. Při jejich poslechu si často vybavíme momenty, pocity i situace, které se dotýkají každého z nás. Vyprávějí o lidských radostech a strastech s ironií, vtipem, ale i nostalgií.

Hana Frejková provází koncert židovskými rčeními, vtipy a také pomocí knihy Jidiš pro radost, jejíž slovník umožňuje vysvětlit některé výrazy tohoto ojedinělého jazyka. Leo Rosten, autor knihy, známý hlavně knihou "Pan Kaplan má třídu rád", je skutečně ojedinělý vypravěč. A není náhodou, že klarinetista Milan Potoček a akordeonista Slávek Brabec se v současné době podílejí na realizaci velmi úspěšné stejnojmenné inscenace v Městských divadlech pražských.

V zájmu těch, kteří jsou dosud nepopsaným listem papíru, spěchám, abych hned na začátku zdůraznil: jidiš a hebrejština jsou dva naprosto rozdílné jazyky. Znalost jednoho z nich neposkytne nikomu ani základní znalost druhého. Ovšem, jidiš používá písmena hebrejské abecedy, používá i značnou míru hebrejských slov a píše se - podobně jako hebrejština - zprava doleva. Ale v zásadě se jidiš a hebrejština od sebe liší právě tak, jako angličtina a francouzština; tyto dva jazyky mají rovněž společnou abecedu, mají velmi četná společná slova a oba se píší zleva doprava. „Jidiš“ také není synonymem k „židovský“. „Jidiš“ je název jazyka. „Židovský“ jazyk neexistuje. Židé nemluví „židovsky“ právě tak, jako Kanaďané nemluví kanadsky nebo baptisté baptisticky. Ale nezalhávejme si: v evropských zemích se používá „židovský“ jako synonymum pro „jidiš“. Koneckonců, „jidiš“ pochází z německého „jüdisch“, což znamená „židovský“, a i v samém jazyce jidiš znamená toto slovo „židovský“. Nezbývá, než některé skutečnosti prostě přijmout.

(Z knihy Leo Rostena: Jidiš pro radost v překladu Oty Ornesta)

Kytarista a skladatel MICHAL HROMEK se vedle původní tvorby, v níž lze najít např. prvky renesanční loutnové hudby, ale i folku a jazzu, zabývá adaptacemi témat tradiční hudby Británie, Irska a také Moravy a Čech. Zatím nahrál sedm autorských alb naznačeného zaměření, v nichž jsou vedle kytary sólové či v duu uplatněna i další nástrojová seskupení. Albu Keltská kytara byla v roce 1997 Kanadě udělena zlatá deska. Vystupuje s vlastním kvartetem Michal Hromek Consort a také v kytarovém duu. Na nahrávkách, v televizních vystoupeních a koncertně spolupracoval například s Geraldem Garciou, Tomem Daunem, Jean-Jacques Fdidou, Martinem Myslivečkem, Jaroslavem Šindlerem či Jiřím Pavlicou.

Mame-lošn to je jidiš...
Dnes v písních.

Když východoevropští židé vyprávěli o svém dětství, nikdy nevynechali vzpomínku na mame-lošn, to jest matčin jazyk, nebo mateřský jazyk, chcete-li. Ale to zní chladně. Mame-lošn to bylo něco milého, teplého; prostě bezpečí, které cítí dítě u své mámy. Vždyť je to slyšet i ve zvuku toho slova – mame-lošn! A i když potom mluvili anglicky, německy nebo jinak, mame-lošn pro ně vždycky znamenalo totéž. Pocit domova. V mnoha písních se k němu vracejí. Chceme vám tento pocit připomenout písněmi, vyprávěními, vtipy i četbou vzpomínek pana architekta Jana Rotta na dětství v Praze dvacátých a třicátých let. Výběr písní reflektuje minulost, ale i přítomnost každodenního života s jeho radostmi i strastmi a kromě nezaměnitelné melodiky se pyšní také vtipem, ironií i nostalgií. Při jejich poslechu si často vybavíme momenty, pocity i situace, které jsou blízké každému z nás.

Mame-lošn – jazyk židovské mámy – v písních!

Herečka, zpěvačka a autorka reflexivní knihy Divný kořeny HANA FREJKOVÁ absolvovala JAMU (obor herectví), prošla různými divadly a nyní participuje na mnoha divadelních, filmových a televizních projektech – Matčina kuráž (Něm. 1995), Zapomenuté světlo (1996), Citadela (It. 2002), film Nevěsta za misku fazolí (1999, hlavni divácká cena, festival O. Hoffmanna), Vzkříšení (It. 2000, cena na festivalu v Moskvě), Vzestup zla (Origins of Evil, Kan.– USA 2003, dvě ceny Emmy a cena Elsa), Snowborďáci (2004, Český Lev) a 3+1 s Donutilem (2005).

Několik let spolupracovala s angloamerickými divadelními skupinami v Praze, hrála v amerických muzikálech D. Goggina Jeptišky I a II, několik let v kabaretu Ať žije život sestaveném podle autentických představení hraných za války v terezínském ghetu. Hraje v Divadle v Dlouhé v Maškarádě podle T. Pratchetta a v současné době účinkuje v projektu Klub ztracených talentů z písní z Terezínského gheta.

Řadu let se věnuje zpěvu tradičních židovských písni. Zpívala v mezinárodním projektu Bruno Schultze, s Jiřím Pavlicou v televizním pořadu Sešli se…, na festivalu Pražská sezona v Paříži (2002), na festivalu Devět bran v Duo in Three, kdy přizvala houslistu Alexandra Schonerta (2004), ve Frankfurtu nad Mohanem ve známém Memorial Friedberger Anlage (2006).

Nějaký čas vystupovala se skupinou Šarbilach a se skupinou Prager Tandlmarkt, v posledních letech spolupracuje hlavně s Michalem Hromkem.

CD Prager Tandlmarkt (2000)

Divný kořeny (nakl. TORST, 2007)

CD Dire-gelt (2007)